Jsou jednoduše koncerty, na kterých od prvních tónů víte, že se odehraje něco výjimečného. Nejde o kolosální omáčku kolem, dramatická intra, pompézní gesta... jde prostě o to, že se z útrob stadionu vynoří pomenší muž s kytarou a foukací harmonikou, lámanou češtinou prohlásí „Ahoj Praho, je super být zase tady!“ a svým zvučným hlasem ovládne obrovskou plochu fotbalového svatostánku, jako by šlo o malé zaflusané bistro kdesi vedle dálnice. A vy najednou chápete, proč se tomuhle chlápkovi už roky neřekne jinak než The Boss.

Bruce Springsteen se do ČR vrátil po šestnácti letech. V roce 1996 vystoupil v Kongresovém centru sólově a akusticky u příležitosti turné k desce „The Ghost Of Tom Joad“ a úvod jeho druhého koncertu se nesl v duchu vzpomínání. Početná E Street Band zatím vyčkávala za pódiem, zatímco si kapelník podmaňoval publikum baladou o chlapovi, který vyrazil na cestu, z níž není návratu. Je možná na hlavu postavené začínat rockový koncert čistou folkařinou, ale pokud byla jedna věc od začátku jasná, tak ta, že Springsteenův sytý vokál a chlapské charisma budou nejsilnějšími nástroji večera.

A to je při orchestraci, kterou obnáší současná podoba jeho doprovodné kapely, skutečně pamětihodné vítězství. Aktuální album „Wrecking Ball“ totiž mocně posílilo zejména žesťovou sekci a na pódiu se tak tlačí početný ansámbl „hudebních profesí“, které jednotlivým skladbám propůjčují neobyčejnou pestrost. Springsteenův koncert s přehledem obsáhne intimní písničkářskou polohu, skočný rock´n´rollový bigband, mohutné gospelové chóry i typický zvonivý rock z období klíčové desky „Born In The U.S.A.“ – nikdy však nesklouzne k přeplácanosti či patosu. Vrcholem jsou mistrně vygradované irské aranže skladby „Wrecking Ball“ či euforická melodická linka optimistické hymny „We Take Care Of Our Own“, které na tribunách zvedají ze sedadel i ty, kteří ještě vydrželi sedět.

Neuvěřitelná jistota a přesvědčivost ve všech polohách vydrží celé tři hodiny, v nichž Springsteen šéfuje ze tří čtvrtin zaplněnému stadionu. Je v tom kus čistoty a původnosti amerického rock´n´rollu, jehož je Boss už roky zárukou. Když se v závěru více než 20 000 diváků zmítá za zvuků „Twist and Shout“ či ikonického žánrového šlágru „7 Nights Of Rock“, člověk by skoro zapomněl, že není v nějaké lokální tančírně. Zároveň ale nelze zapomínat na fakt, že Boss patří vedle Boba Dylana či Neila Younga k písničkářským ikonám, jejichž písně mají hluboký sociální podtext – nejde tak jen o energickou rockovou show, ale i o Springsteenovy emotivní a textařsky brilantní komentáře k současnosti amerického snu, které prostupují většinou skladeb a dodávají koncertu hloubku.

Ohromující dojem nepředstírané radosti z hraní ještě podtrhuje komunikace s fanoušky. Zbytečně se nežvaní, ale publikum ovlivňuje dramaturgii setu prostřednictvím tzv. sign request (píseň na objednávku, stačí dostatečně mávat cedulí) – tak se do setu dostávají „This Hardland“, „Bobby Jean“ či „My Love Will Not Let You Down“. Boss se projevuje nejen jako skvělý hudebník s citem pro dobré načasování, ale i jako zdatný atlet (tři hodiny v podobném nasazení by většinu šedesátníků poslaly na JIPku) a rozený komik.

Když mu kdosi podstrčí ceduli s písní „Blowing In The Wind“ ohradí se s úsměvem slovy „That´s the other guy!“ a na ceduli „Bruce, have you met my mother in 1990?“ odpovídá zděšeně „That´s a very dangerous question!“. Bezprostřední kontakt s fanoušky se obejde bez frází a rockerských macho póz. Springsteenova pověst „chlápka od vedle“ prostě ani chvíli nepůsobí jako nafouknutá stylizace, ale jako přirozené spojenectví entuziastického hudebníka a oddaného publika.

Dlouhá show, v níž si jinak neomylně rtuťovitý Boss vybere slabší místo jen při coveru Patti Smith „Because The Night“, pak nepotřebuje k dokonalosti obří světelný park. Konec konců i ten jediný výraznější doprovodný efekt – projekci na třech velkých obrazovkách, využívá Bruce Springsteen střídmě a funkčně, aby do dění vtáhl i ty, kterým jeho postavička mizí v hloubi Synot Tip Arény.

Chytře zvolená dramaturgie, v níž se prolínají vrcholy výtečné novinkové desky se skladbami ze starších období, sice vrcholí Bossovými notorickými šlágry („Bobby Jean“, „Born In The U.S.A.“ či „Dancing In The Dark“), ale na samém konci se opět skromně navrací do zlatého fondu rock´n´rollu. Přídavkový „Twist and Shout“ se hraje skutečně do roztrhání těla a naprosto vyčerpaný Springsteen opouští pódium za burácivého řevu rozjařeného davu.

Kdyby to bylo na publiku, možná by skutečně došlo i na infarkt, který letos třiašedesátiletý americký hudebník zdárně simuloval. Každopádně bude-li někdo jednou pořizovat trefné encyklopedické heslo „duch rock´n´rollu“, bude muset vypadat přesně jako tahle trojhodinovka. Na Bossovu otázku „Can you feel the spirit?“ totiž ten večer neexistovala jiná než absolutně kladná odpověď.